Perníkové tvoření a povídání

Můj perníkový blog je ve stádiu zrodu,
a nějakou chvíli ještě určitě bude.
Zatím se můžete podívat na "mateřské"
stránky, se kterými bude po svém
dokončení propojen.
Co na tomto místě najdete,
až bude blog úplně hotov?
Podle potřeby aktualizovaný katalog,
fotografie perníků vyráběných na zakázku,
ale hlavně to, proč blog vlastně vznikl:
Povídání o všem, co by vás mohlo zajímat...

______________________________________________________________________________

Babský recept

14. února 2015 v 14:09 | Dagmar |  PERNÍKOVÉ POVÍDÁNÍ
Dělání prý všechny smutky zahání - o tomhle nás přesvědčuje známá dětská písnička. Upeč třeba chleba, postav třeba zeď... Jak by tedy mohl vypadat recept na bolesti a trápení z perníkového pohledu?

Především - dělání bohužel opravdu není lék na všechno. Někdy jsou různé bolesti tak velké, že člověk nedokáže dělat vůbec nic. A myslím tím bolesti duše i těla.
Ale na ty menší, takové ty běžné, kdy je člověk nas... na celý svět, nebo třeba jen na jednoho konkrétního člověka, tam je ta fyzická práce přesně to pravé.
Nemyslím, že bych v takových stavech mohla klidně sedět a malovat. Nevím, jak by ty perníky potom vypadaly...
Naštěstí mám jinou alternativu:
Víte, jak houževnaté je perníkové těsto? Kolik síly musím použít, abych je vlastnoručně zpracovala a rozválela? A jak se s vynaloženou energií a potem odplavuje všechna zloba a většina menších bolístek? A jak se rozpustí spousta dalších, když s uspokojením sundávám z plechů krásné voňavé perníčky?

Že s vámi právě teď lomcuje vztek, nebo vás moří sto a jedna svízel a zrovna nemáte přichystané dobře vyzrálé těsto, abyste se mohli pustit do pečení? To se perníkářce nemůže stát.
Hmm... vidíte, jaké já mám štěstí, že mám právě takovou práci.



Takhle vypadá moje správně uzrálé těsto. Mírně nabude a dotkne se zespoda víka krabice




Těsto je ručně zpracované do hladké koule. Můžeme začít rozvalovat




Rozválený plát nachystaný na vykrajování




Zbytky po vykrajování se opět zpracují s dalším kusem těsta do hladké koule
a tak pořád dokola, dokud není krabice prázdná.




Nachystáno na pečení. Do trouby dávám tři plechy najednou.




A takhle vypadá výsledek. Můžu se pustit do malování...



A co váš "lék"? Nasekat dřevo do krbu? Odházet sníh? Zrýt zahrádku? Vygruntovat byt? Koupit si boxovací pytel...Mrkající
Jaký je váš vlastní babský (chlapský) recept?

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jura Jura | 14. února 2015 v 16:45 | Reagovat

No přecaj slivovica, děvčico :D

2 Dagmar Dagmar | E-mail | Web | 14. února 2015 v 18:12 | Reagovat

[1]: Juro, zdravím na Valašsko! Nám zase roste na zahradě materiál na jabkovicu. A u nás v tom severovýchodním koutku se pak ta "gořouka" míchá s medem a vzniká tzv. "mjodula". A to je rozhodně univerzální antidepresivum.

3 Jura Jura | 15. února 2015 v 7:36 | Reagovat

Tož na zdraví a ať žijú naše Beskydy!

4 ioannina ioannina | 16. února 2015 v 2:55 | Reagovat

Sebrat kólie a hůl a jít, dokud nenajdu pěknej placatej trávník. Tam odložit kólie a boty a cvičit, dokud neodcvičím, co umím, nebo dokud kolem neběžel zajíc (a nezvedl kólie). Pak nazout boty, uklidnit kólie, že dobrý, že ony jsou přece moje smečka a klacek mám jenom na hnusáky (zvláštní, jak ti psi pak skvěle poslouchají, když mě vidí cvičit!), a jít zas dál.
A když to nejde, tak udělat něco, z čeho kápne nějaká pochvala. Třeba jít s kólií na cvičák. Takovej doping...
A když ani to nejde, tak sebrat kólie a jít prostě venčit a venku se přidat k nějakýmu dalšímu pejskařovi a prostě nezávazně si pokecat.
Nebo poslat postcrossingovej pohled.
:)

Mjodula zní jako zajímavý pití, člověče!

5 Dagmar Dagmar | E-mail | Web | 16. února 2015 v 15:36 | Reagovat

[3]: Souhlasím!

[4]: Aha, takže taky nějaké to fyzično na vyčištění hlavy... Jo a mjodulu doporučuji ochutnat. Zejména její speciální sortu, které se říká "mama z tatum" (máma s tátou) to je alkohol s kvalitním medem půl na půl.
A je zajímavé, že mám kamarádku z Hané, a u nich to dělají taky. Je v tom ale ještě citronová šťáva a říkají tomu medecína. Taky moc dobré. :-P

6 ioannina ioannina | 16. února 2015 v 16:30 | Reagovat

A ve větším množství to musí bejt strašněj bolehlav - alkohol a cukr! :-D

Jo, taky fyzično, pokud možno fyzično s řádem, ono je to fajn, jednak endorfiny, jednak ten řád. Bude to dost podobný jako tvoje pečení, taky musí jít jedno po druhým a všechny ty kousky mají smysl, kterej člověka přesahuje, minimálně v čase jo. :-)
Mně se an tom cvičení líbí, že jak máš zažitý určitý postupy (který jsou původně jenom na to, aby tě udržely s výstrojí a výzbrojí naživu a použitelnou za kdejakých okolností a aby se předešlo pitomým neshodám, třeba nechtěné urážce nebo nehodě), tak... víš co, ono to funguje. Dřeš nějakých 14 hodin, pak už sotva lezeš, ale stejně si uklidíš věci tak, jak jseš naučená. A to znamená, že je ráno vytáhneš použitelný.
U perníků to musí být stejný, ne? Máš nějakej soubor činností, který děláš v určitým pořadí a už na ně ani nemyslíš, ale kdybys je neudělala, tak se ti něco nenávratně zkazí? A zvenku ten soubor vypadá jako děsná pruda, protože "tohle by přece mohlo počkat", ale zkušenost říká, že teď se přes to má prostě přehodit čistá hadra (nebo tak něco)? A proč to je, zjistíš, když se dostaneš do presu a fakt potřebuješ, aby věci klapaly, a ony s těmahle zvyklostma prostě klapou, zatímco bez nich se šíleně šmodrchaj?

7 Dagmar Dagmar | E-mail | Web | 16. února 2015 v 17:53 | Reagovat

[6]: Jo, takové ty nutné úkony jsou. Například vím, že když chci v určitý den péct, musím nejpozději týden předem udělat těsto. A i kdybych pak byla nevímjak unavená, musím tu díži umýt hned, protože to pak jde hrozně špatně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 




15.1.2015